Interview: Petr Siska

Petr Siska (CZ) vyštudoval teológiu. Pracuje ako dramaturg upútaviek a trailerov pre ČT2. Písal pre viaceré filmové magazíny a weby, bol členom poroty na filmových festivaloch v Bratislave, Cottbuse a Karlových Varoch.

Už si bol členom poroty Meeting Point Europe. V čom sa odlišuje tohtoročný výber od predchádzajúcich rokov?

Výběr filmů je tradičně hodně různorodý, takže si každý najde to, co mu nejvíc sedí. Jsem rád za klasiky typu Mike Leigha, originální autorský počin Turínský kůň i tak rozdílné filmy o terorizmu jako jsou Čytři lvi a Carlos. Obecně se dá říct, že jeden rok se urodí, jiný ne. To je přirozený cyklus festivalového přílivu a odlivu. Letošní nabídka je ale hodně silná. Přiznám se, že konečný výběr je i pro mě vždycky velkým překvapením, protože z několika stovek evropských filmů uvedených za uplynulý rok do kin můžu přirozeně vidět jen zlomek. Takže se rád podívám na to, co doporučili mí kolegové. Letos budu rozhodně víc v kině než v kavárně.

Aký je rozdiel medzi tým, keď ste v pozícii kritika a v pozícii člena poroty na festivale? Líši sa v niečom pohľad na filmy?

Za ty roky jsem se vytrénoval do té míry, že je mi jedno, kdy, kde, jak a s kým se na film dívám. Myslím si o něm to samé. Některé filmy vás uchvátí na staré černobílé televizi, jiným ani 3D nepomůže.

Celkově hodnocení filmu záleží na strašné spoustě faktorů. Je v divákově oblíbeném žánru? Vybral si ho sám nebo jej „předvybral“ jeho partner/ka? Má film pověst kontroverzního, zábavného nebo nesrozumitelného díla? Je od inspirativního režiséra nebo nájemného rutinéra? Jsou v něm hvězdy? Jde na něj divák za peníze nebo dostal pozvánku na slavnostní premiéru? Dívá se na něj s dopředu daným kritickým záměrem jakožto student filmové vědy, režie, jako člen testovacího publika nebo si jej stáhl z internetu? Seznam otázek by mohl pokračovat ještě hodně dlouho. Vůbec se nedivím strachu tvůrců a distributorů, kteří se před premiérou modlí, aby se „to všechno sešlo jak má“.

Má dnes kritika vo všeobecnosti nejaké slovo? Ovplyvňuje prijímanie filmov?

Ne. A pokud ano, pak jen minimálně. Má smysl jen jako osobní pohled autora. Kritika každopádně dokáže vybudit očekávání zážitku. Mnohem víc než cokoliv jiného odkrývá autora – to jak smýšlí o filmech, kultuře, světě, ozřejmuje jeho chutě, estetická, morální a filozofická kritéria a v neposlední řadě hranice jeho světa. Proto máte některé kritiky „přečtené“ po pár větách a jiní vás svými texty pokaždé přivádějí v úžas. Dokážou přemýšlet a klást slova vedle sebe lépe než jiní.

Studia, produkční firmy a distributoři se každý rok pokoušejí přijít s neprůstřelnou strategií a dokonalou formulkou, jak nám „film prodat“. Stejně tak kritika jeden film sestřelí a jiný vynese do nebes – ale tržby, širší ohlas a oblíbenost tomu neodpovídají. V preprodukci až postprodukci je ještě možné celý ten balík významů a strategií uhlídat. Jakmile se film dostane k divákům, začne si žít vlastním životem a nikdo dopředu neodhadne, co uspěje, co ne, co zůstane nepochopeno, stane se zlomovým dílem nebo dokonce kultem. Přijetí filmu ovlivňují velmi primární faktory. Někdy stačí prsa hlavní hrdinky a jakékoliv kritické kategorie laika i filmového profesionála jsou v háji. Jak jinak si vysvětlit tolik úspěšných špatných filmů, o kterých vznikly stohy negativních recenzí, a zapomenutých artovek, o nichž se psalo jako o filmovém zjevení? Každopádně platí, že když se vám film nelíbí nebo neholdujete konkrétnímu žánru, vaše stanovisko se jakkoli umně napsaným textem nezmění.

Aká je budúcnosť kritiky v printových médiách?

Otevřená. Dokud budou vycházet noviny ve své klasické formě, budou i čtenáři. Pod tlakem tabletů, smartphonů a rychlého připojení ale zvítězí interaktivita webu. Chápu to jako přirozený vývoj bez negativního předznamenání. „Holý text“ bude čtenářům málo, i když budou tradicionalisté, kteří nedají dopustit na ranní kávu ve společnosti staré dobré tiskařské černi. Otázkou je, jestli hi-tech generace bude chtít za webový obsah někdy platit. Toho se vydavatelé novin bojí a vymýšlejí strategie, jak toho do budoucna zpoplatnit co nejvíc. Co je na webu, je bohužel vnímáno jako „free content“.

Filmová kritika – aspoň ta, která stojí za to – však přežije v jakémkoliv médiu. Rozhodně se nebojím toho, že by se stala pravou rukou distribuce nebo se snad utopila v moři „souvisejících nabídek“ (u recenze je třeba trailer, rozhovor s tvůrci, dokument o natáčení a zároveň jaksi „nenápadně“ i e-shop s filmy, tričky, plakáty apod.). Zatím jsou to ale předčasné obavy, tisk tu bude ještě hodně dlouho. Reálný pokrok je pomalejší, než se z titulků v médiích zdá.

Môže dnes existovať recenzia, ktorá ide do hĺbky?

Recenze je mnohem svobodnější žánr, než by se mohlo zdát. Každý autor ji může uchopit po svém, víc než dřív si jde hrát s formou. Žánry kodifikované dávnými kánony jsou dnes mnohem rozvolněnější, což přispívá k diskuzi a srozumitelnosti. Na druhou stranu i k větší blábolivosti. Recenze dnes v sobě může obsahovat i prvky polemiky, obrany, exkurzu do historie žánru, nezřídka je recenze spíš tematický článek.

Ke změně způsobu uvažování o filmu přispěl internet, s jehož pomocí se na konci 90. let začala vyjadřovat spousta amatérských cinefilů. Protože neměli se psaním předchozí zkušenost, mnohé jejich texty byly značně klopýtavé (včetně těch mých) a sdílení dojmů převažovalo nad myšlenkami. V průběhu let se ale vyprofilovali autoři s jasným názorem. Někteří později vystudovali filmovou vědu, kde získali široký rozhled a potřebný kritický arzenál. Ti si po studiích uvědomili, že o filmu nechtějí – a možná už ani nedokážou – uvažovat jako jejich učitelé. Postupně si našli své klasiky, integrovali mainstreamovou kinematografii, našli si svou oblast zájmu – prozkoumávají oblasti, které byly kritikou dlouhodobě opomíjeny (např. průmyslový rozměr kinematografie) či hraniční oblasti (např. filmy s „kulturisty“ typu S. Stallone aj.).

Nechci tu ale paušalizovat. Kritika není nutně něco víc než jen „obyčejná recenze“. Četl jsem mnoho důkladných, ale do sebe zahleděných kritik, které jsem odložil, a úžasně čtivých a podnětných recenzí. A je přece stále propastný rozdíl mezi texty poučených filmových nadšenců a hloupými PR texty v naleštěných lifestylových magazínech, které se zmůžou maximálně na popis děje a cool znějící hlášky. Mnohem zásadnější vidím spíš ono „od koho pro koho“ text je – jak editoři mainstreamových novin formují vkus svých čtenářů, jaký film považují za hodný recenze a na který zbude jen mikrosloupeček, pokud vůbec, na okraji rubriky. Web je, a doufám, že i nadále bude, mnohem košatější a celistvější.

Môžeme hovoriť o národnej kritike? Môžeme hovoriť o českej kritike, o nejakých jej špecifikách?

S přimhouřenýma očima se o národních specifikách mluvit dá. Ale jen v zemích, kde má kulturní kritika a společenská diskuze o kultuře větší ozvučnost než v našich šířkách. Souvisí to i s tím, kde kinematografie nejvíc zdomácněla a kde se pořádají ty nejzásadnější festivaly. Alespoň z pohledu z dálky má tradičně dobrý zvuk kritika francouzská, která je stejně tak vyhraněná jako domácí kinematografie. Díky svému globálnímu impaktu je snadno zmapovatelná kritika britská a americká.

Ostatní národní kritiky jsou, obávám se, pod hranicí rozlišitelnosti. Z pohledu zblízka národní vyhraněnost trochu mizí. Ani ve výše jmenovaných příkladech to není nějaká jednotná názorová linie. Jde spíš o rozhled autorů, jejich schopnost vidět a cítit, jazykovou vybavenost, napojení na domácí tradici kritického myšlení. Různorodé přístupy vyniknou třeba na americké „kritické centrále“ rottentomatoes.com, kde se velmi jednoduše pozná, zda autor píše pro levicový či pravicový list. Výrazní autoři se přirozeně seskupují, zakládají odborné časopisy, přecházejí z listu do listu, mluví se o nich jako o generaci.

Česká kritika jakožto estetická kategorie, tedy něco, co by šlo klasifikovat, poukazovat na spřízněnost, tendence a linie, bohužel neexistuje. Na to je u nás příliš mnoho solitérních písečků a příliš málo povedených filmů, o kterých stojí za to mluvit a psát. Národní kinematografie jsou přes všechnu globalizaci stále mnohem výraznější než národní kritiky. Zajímavé je právě to, co je malé, lokální, vnějšně nepřístupné až hrozivé. Všesrozumitelné guláše se přejedly. Nikdy nezapomenu, jak se českému filmu Nuda v Brně na bratislavském festivalu svorně smáli kritici z Japonska i Izraele.

Aký je stav filmovej kritiky v Českej republike?

Já se zabývám spíš filmy, českou kritiku si nijak hloubkově nemapuju. V průběhu let jsem si našel své oblíbené autory, kteří mě nezklamou (Kamil Fila a Jan Bušta z aktualne.cz, Ondřej Štindl, Alena Prokopová, většina autorů v Cinepuru, kluci z moviezone.cz, skvěle psal Karel Thein), těm co se vyhýbám, jmenovat nebudu. Po pravdě, čím jsem starší, tím menší mám potřebu se k nějakému filmu vyjadřovat nebo ho někomu doporučovat. Nakonec není až důležité, na co se díváš, ale co (za tím) vidíš.